Běžecké drby aneb běžci ve Vysokém lese
… už se kácí i v našem lese
Potkali jsme se na okraji lesa, nedaleko bývalého penzionu. Já ho nejdřív nepoznal, a tak jsem slušně pozdravil „dobrý den“... a on na mě hned zvesela „vždyť my se přece známe“.
Pomalu sesedl ze svého „Apače“ a hned se jal hladit Berušku, která se k němu hbitě přivinula. Obklíčila nás hejna komárů.
Pepík Bárta spustil vodopád informací o tom, co se za poslední roky událo. Nebylo to však moc optimistické povídání. A tak jsem se dozvěděl, kdo už mezi námi není, kdo chodí na srazy o francouzských holích, kdo má alzheimera, kdo ještě běhá a hlavně... kdo už v hostivařském lesoparku neběhá.
Zavzpomínali jsme i na ty říčanské, hlavně na Miloše Smrčku a taky na Jirku Hříbala, který před šesti lety tak poutavě napodoboval zvuky zvířat v pořadu u Krause.
Pepík si náhle také vzpomněl na svého pejska a podotkl: „Žerikovi už bylo třináct...“
Komáři začali být už dost nesnesitelnými, a tak jsme se pro tento den raději rozloučili.
Smutně jsem se rozhlédl po okolních pokácených stromech a uvědomil si, že už se kácí i v našem lese. Obrazně i doslova.
(22. 7. 2019)
… a jez trochu
Nedělní ráno vybízelo zajít "do kostela", a tak jsme vyrazili do "našeho lesního chrámu“. Zlehka poprchávalo, když jsme směřovali k nejvyšší kótě v nejbližším okolí (503 m n. m.).
V tom se před námi zjevila známá silueta běžce. „Zase pes…“ zvolal a křepce oběhl Báru i nejbližší louže.
Popřál jsem Milošovi k jeho včerejším narozeninám a jako obvykle jsme prohodili pár slov, především o jeho porouchaném pohybovém aparátu.
Je rád, že může aspoň běhat… a podotýká: „Jiní by s tím možná už dávno běhat přestali. Podobné problémy měla řada běžců. Blanka Paulů se toho zbavila až po roce. Ale já běhat a závodit budu dál, protože mě to baví. No, nejdi běhat, když je tak hezky…“
Včera běžel na Dvoračky, kde skončil v kategorii druhý za bývalým lyžařem Stránským. „Někteří se podivovali nad tím, že jsem nevyhrál. Ale nebudu jim přece vysvětlovat, že mě něco bolí.“
Pomalu jsme se rozloučili a on zmáčkl stopky a vyrazil po zelené ke Svojeticím. Hned po několika metrech se mi začal ztrácet před očima. Neodpustil jsem si a zavolal na něho: „… a jez trochu!“
V mžiku zabrzdil na místě a hned se vracel se slovy: „To ti musím ještě říct. Moje máma mi to říká taky… a spousta lidí mi to říká. Ale já mám už pětatřicet let stále stejnou váhu, 63-65 kilo.“
Chuck (Miloš Smrčka) probíhá „naším revírem“ často. Třicetikilometrové výběhy z Říčan do Voděradských bučin patří k jeho nejoblíbenějším.
(22. 7. 2012)
