Se Samem
Když jsem ráno vykoukl z okna, úsměv se na mé tváři nerozlil. Foukal silný vítr, který provzdušňoval vlajky před naší radnicí. Ani mokré silnice a chodníky nevěstily nic dobrého. A dole u Vltavy to asi nebude jiné. Jenom občas prosluněné mraky mě povzbuzovaly k dokončení posledních nezbytných příprav.
Kdo tam byl, tak to pocítil sám na sobě. Nepříjemný chladivý vítr navozoval myšlenku obléci se na závod tepleji. Nakonec jsem byl rád, že jsem tak neučinil.
Na běžeckých akcích podobného typu se vždy potkávám s řadou známých. A sejdeme se, i když se nacházíme v prostředí tisícovek lidí. Jednou z nich je i Renča Horáková.
Známe se téměř patnáct let. Tenkrát lezla po skalách a v polovině devadesátých let byla „první dámou“ českých závodů „jednopsích spřežení“, především ve skijöringu. V roce 1996 vyhrála i první „republiku“ v canicrossu.
V současnosti je Renata naší nejpilnější sběratelkou maratonů a chtěla by jich absolvovat nejvíce z českých žen.
Triatlon byl sportem, v němž jsem v druhé polovině osmdesátých let usiloval o naplnění svých sportovních cílů. Účast na triatlonových závodech mě určitě výkonnostně posunula o kus dál. V té době byl naším největším triatlonový oddíl při TJ Sportovní stavby Praha. Libor Gregor, Petr Šlechta, Miloš Elis, Samuel Straka, Milan Řípa, Karel Jelínek - to jsou jen někteří z triatletů, se kterými jsme se snažili prosadit tehdy začínající sportovní odvětví mezi sportující veřejnost. To jsme ještě netušili, jak velkým sportem jednou triatlon bude.
A právě se Samem jsme se potkávali nejen při bafuňářské práci ve výboru klubu, ale především při účasti na závodech od těch „papírových“ až po ty „železné“.
Že právě Sam bude dělat pacemakera na cílový čas kolem 1:40 hodin, to jsem při své současné výkonnosti jen a jen přivítal.
Počasí nakonec tak drastické nebylo, a když fouklo, tak jsme se prostě schovali za Sama. Kilometry ubíhaly a Sam co chvíli svým tleskáním a pokřikováním oživoval mnohdy ztichlé davy diváků, já více pozornosti věnoval dlažbě a kolejovým pásům, kterých bylo na trati více než dost.
Mezičasy naznačovaly, že směřujeme k výslednému času zhruba o minutu lepšímu, než měl Sam napsáno na své zelené vestě. A to mi vyhovovalo. Určitá rezerva je potřeba.
Do cíle už nezbývalo mnoho, když Sam začal vybízet ty zdatnější k rychlejšímu běhu. Na mostu Legií jsem zrychlil i já a za sebou podvědomě slyšel Sama, který neúnavně povzbuzoval nejen „své ovečky“, ale i běžce, které jsme postupně dobíhali a míjeli.
Kdo na to z naší skupiny měl, zaběhl si příjemný čas, a kdo v posledních kilometrech trochu ztrácel, měl vzhledem k menšímu časovému náskoku stále ještě naději, že to pod sto minut zaběhne.
Same, vodil jsi nás pěkně. Díky!
(2008)
