Kde séš …?!
Trať byla v loňském roce zasypána místy až dvaceticentimetrovou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Přesto se závodníci kochali nádherou zimní přírody.
Pomyslnou cílovou čáru protnuli jako první Venca Řápek s Láďou Dlabačem. Senzační traťové rekordy se však nekonaly. Jak bylo všem hned jasné, těm dvěma se podařilo zakufrovat.
Pavel Matějovský teprve dokončoval poslední stovky metrů závodu, když ho míjeli vyklusávající zbloudilci.
„Kde séš …?!“, volala škodolibá dvojice na Pavla. A ten, profesně určitě se dobře orientující pošťák, náhle znejistěl a nabyl dojmu, že si na trati nějaký ten, možná i kilometr, přidal. Jeho rozpačité pohledy musely být kouzelné.
Ti dva? Měli radost z dobře vykonané „práce“.
Bučinami i smrčinami se běželo také letos. Aby se běžci vyhnuli listopadovým závějím, rozhodl Bohouš Paleček přesunout termín na polovinu října.
Vedle fotbalového hřiště se devítka běžců chystala absolvovat patnáct kilometrů na suchých tratích vedoucích národní přírodní rezervací Voděradské bučiny.
Nejméně kilometr trvá, než běžci naběhnou na „velký Palečkův lesní okruh“, směřující k Černým Voděradům. Úvodní třetinu závodu máte dojem, že vám to moc neběží. Je to dáno stoupajícím profilem trati.
Na pátém kilometru začínáte sbíhat. Sbíháte dlouho a pomyslíte si, že následné stoupání, které určitě musí přijít, bude hodně nepříjemné. Rovinaté úseky se však střídají se seběhy a stopky ukazují, že do cíle už to nemůže být zas tak moc daleko.
„Okruh“ překvapivě končí. Čeká na vás závěrečný „úvodní kilometr“. Uvědomíte si, že jste v prvních kilometrech museli opravdu hodně nastoupat.
Zpevněné cesty byly místy hodně šutrovaté. Ale nechyběl ani úsek po hlinité cestě, ani úsek po asfaltové silnici.
(2008)
