O běhání

měřil závod „Pardubice Wine Half Marathon 2008“. Délka jednoho ze tří okruhů činila 7 033 m. Pardubický vinařský půlmaraton byl již 54. závodem, jehož trať Pavel Frček měřil. Ale dosud se nestalo, že by mu některé měření vyšlo hned tak přesně. Nemusel trať okruhu nikde prodlužovat.

Obloha byla šedivá. V Kolíně jsem přestupoval do „Emila Zátopka“ plného běžců. Z otevřeného okénka vagónu na mě mával Pavel. Vstoupil jsem do „jeho“ kupé.

Pozorně jsem naslouchal záplavě slov o způsobu vyměřování tratí nejen běžeckých závodů. Vše ihned dokládal písemnou dokumentací. A trpělivě odpovídal na mé dotazy.

Vyměřování zvládá rychlostním průměrem asi 3,5 km za hodinu. Měření trati maratonského závodu si rozděluje na třikrát (dříve stačilo dvakrát). Dodal i něco z historie. Poprvé měřil v roce 1990 trať závodu z Lán na Křivoklát.

Vystoupili jsme. Cestou do hokejové ČEZ Arény se k nám připojili někteří běžci, kteří neznali cestu k prezentaci. Mezi nimi i Martin Frei (1:07:00) a Petr Pechek (1:07:37). V sobotu je v mistrovském závodě porazil pouze domácí šampion v půlmaratonu a rodilý Slovák Róbert Štefko (1:06:39).

Před polednem se vydalo na trať 671 mužů a 114 žen. Počasí bylo běžecky ideální.

Když mě předbíhal vedoucí Keňan (1:02:05) o celé jedno kolo, zbýval mu do cíle necelý kilometr. Několik metrů před ním jedoucí Paolo Ottone ho nejen mocně povzbuzoval, ale „nedělal mu také vodiče?“. Na Amstel Gold Race se rozhodčí a fotografové také pohybují na doprovodných motocyklech. Když se k nim cyklisté přiblíží, zrychlí nebo naopak zpomalí (a nechají cyklisty předjet). V Pardubicích jsem to viděl jinak.

Blíží se cíl. S naší proměnlivé skupinky mě míjí Klára Jakešová (1:35:39). Běží si pro třetí místo ve své kategorii. Sotva slyšitelně špitne: „Pojď!“ Následoval jsem ji s několikametrovým odstupem až do konce.

Chotěbořský (a před několika lety taky pražský) Pepa Schwarz se tentokráte přijel jen podívat, i na ty běžecké „koně“. Svůj čas nyní převážně věnuje těm koňům opravdovým.

Vašek Marek je organizátorem sedlčanských šampionátů v kvadriatlonu. Když jsme se před startem v ústraní rozcvičovali, nevěděl, co s letošním naběhaným objemem může od závodu očekávat. Nakonec byl velmi spokojen s časem po hodinu třicet (1:29:19).

S Kájou Mališovou jsme si na Jardově kopci notovali, jak je dobře, že nám zdraví dovolí ještě běhat závody. Půlmaratón dokončila s velkými puchýři (1:28:54). Ale porazila svou velkou soupeřku Blanku Paulů (1:30:08) a mezi ženami skončila celkově desátá. Jak Karla, tak i Blanka se stali mistryněmi republiky ve svých veteránských kategoriích.

Podobný čas zaběhl i Jarda Čech (1:29:20), druhý v kategorii 65 - 69 let. V šatně si stěžoval na bolest kolena. Snad to tak vážné nebude.

Cestou ze šatny jsme s Jardou potkali Slávku Ročňákovou (1:53:52) a Karla Matznera. Při pohledu na mě si Slávka „posteskla“, že její bývalí studenti už běhají jako veteráni. Mimochodem, za šest dní oslaví padesátku i další její „žák“, Jarda Urban, organizátor „Kounické desítky“ (tedy Memoriálu Petra Šimka).

Roman Baláž (1:16:48) přijel opět se svými holkami (Markízou a Marikou). V psích sportech začínal v devadesátých letech canicrossem. A dnes je špičkou českého i unionistického dogtrekkingu, a neúnavným propagátorem nově vznikající disciplíny, dogtrekking-marathonu.

Vloni jsem v Pardubicích soupeřil s Milanem Veselým. Letos již před startem působil odevzdaným dojmem. Ani v cíli nebyl spokojen (1:51:21). Ale není všem závodům konec.

„Don Diégo, krásný koně máš…“ dozpívali a dohráli Franta Nejedlo a New Rangers-Šance. Blížilo se zdlouhavé vyhlašování mnoha dnešních mistrovských závodů. A nad Pardubicemi se snášel drobný deštík.

(2008)