O běhání

Když to dokážu já,

tak to může dokázat každý

Pavel Pfeifer (44), povoláním musher, je elitním českým závodníkem se psím spřežením. O své zálibě říká: „Sport psích spřežení se dá dělat na špičkové úrovni do vysokého věku.“

A snad právě proto jsou jeho sportovními vzory fenomenální žokej Josef Váňa, autokrosová legenda Jaroslav Hošek a také Rudi Ropertz (několikanásobný mistr světa a Evropy), letos již sedmdesátiletý německý musher.

Bydlí v Čisté u Horek a se svými psy, kteří patří k evropské a možná i světové špičce, vybojoval již třikrát třetí místo na Pireně, prestižním etapovém závodě ve Španělsku.

S pravidelným běháním však začal teprve 10. dubna letošního roku.

Vraťme se ale ještě o několik měsíců zpátky. O Vánocích loňského roku dosáhl hmotnosti 100 kg (při výšce 176 cm), což ho fakt vyděsilo.

A právě tehdy se začala psát Fajfkova hubnoucí historie:

„Do půlky ledna, než jsem odjel na Pirenu, se mi podařilo, pomocí nějakých hladovek, zhubnout asi dvě tři kila. Něco málo jsem pak zhubnul i během Pireny, takže když jsem se vrátil začátkem února domů, měl jsem kolem 95 kg.

Na Pireně jsem dost řešil strategii zapřahání psů do jednotlivých etap. Spočítal jsem si, že moji soupeři, kteří váží kolem 65 kg a zapřahají do etapy jen 8 psů (z celkových 14, které mohli v závodě využít), ušetří oproti mně každému psovi asi 60 km za čtrnáctietapový závod. Já musím vzhledem ke své váze zapřahat 10 psů (takže mohli odpočívat jen čtyři moji psi oproti jejich šesti).

Jediným východiskem bylo zhubnout, ale nejen na nějakých 89-90 kg, jak jsem dosud plánoval. Jediným smysluplným řešením bylo radikální snížení váhy, a to minimálně na 70 kg. Rozhodnutí o hubnutí jsem udělal už mnohokrát, ale teď poprvé jsem nějak cítil, že to fakt dokážu a všem lidem na Pireně jsem oznámil, že až se za rok uvidíme, budu mít 70 kg. Tím jsem vyvolal všeobecné veselí, protože dosud platil bonmot jednoho německého závodníka, že "moje tělo je reklama na mé psy".

Hned po Pireně (5. února) jsem radikálně upravil jídelníček a zhruba do 25. března jsem zhubnul dalších asi 10 kg. Váha se mi zastavila někde kolem 85 kg a já pochopil, že jen jídelníček nestačí a že se musím začít hýbat.

Nejdřív jsem začal jezdit na koloběžce, protože podobný pohyb využiju i při mushingu (musher s větším týmem moc neběhá, ale dost se odráží nohou, a pokud už musí běžet, tak se většinou jedná jen o krátké výběhy do kopce). Naplánoval jsem si trasu tak, abych většinu jel po asfaltu a mohl se dynamicky odrážet. K tomu jsem měl na trati asi pět míst se strmým stoupáním po polních cestách (vždy dlouhé kolem 500 m), které se nedají vyjet, ale musí se vyběhnout. Tímto systémem jsem chtěl imitovat pohybovou aktivitu v průběhu musherského závodu. Problém byl, že ani jeden z těch kopců jsem nedokázal vyběhnout, takže jsem kopce z větší části chodil.

Někdo mi poradil, že pokud chci běhat kopce, musím se nejdřív naučit běhat roviny. Začal jsem to zkoušet. Zpočátku tak, že jsem uběhl asi 300 metrů a padnul jsem. Pak jsem slyšel v rádiu nějaký rozhovor s Milošem Škorpilem a dozvěděl se, že se má začít běhat tím nejpomalejším možným tempem, a případně i běh střídat s chůzí. Taky jsem zjistil, že jsou nějaké weby o běhání. Trochu jsem si to srovnal v hlavě, prostudoval nějaké články na běhacích webech a našel si velkou rovnou louku, kolem které se dalo kroužit. Už jsem také věděl, že by měl běh trvat minimálně 25 minut. Zkusil jsem kroužit pomaloučkým během 25 minut kolem louky s tím, že pokud to nepůjde běžet, budu občas přecházet do chůze. Ale nebylo to třeba, celou dobu jsem běžel a uběhl jsem asi 4,5 km.

Moje představa byla, že když to půjde dobře, mohl bych to do konce roku dotáhnout na hodinovku a uběhnout nějakých 10 km. Nakonec jsem tento cíl splnil asi po třech týdnech. Přibližně v době, kdy jsem překonal hodinovku, mě přestal běh bolet a děsit a mojí mánií se stalo stálé prodlužování délky běhů. Vždy, když si naplánuju novou delší trasu, nemůžu ráno dospat, jak moc se těším na start.

Na koloběžce stále jezdím a všechny kopce hravě vyběhnu. Kolobrndový trénink mi trvá asi hodinu a je to pro mě teď jakýsi odpočinek mezi běháním. V současnosti trénuju takto: pondělí - kolobrnda, úterý - běh, středa - volno, čtvrtek - kolobrnda, pátek - běh, sobota - běh, neděle - volno. Tratě běhu, na rozdíl od kolobrndových, stále prodlužuju. Teď jsem na 17 km při průměrné rychlosti 11 km/hod ve středně kopcovitém terénu (60% asfalt a 40% polní cesty). Už se těším na novou delší trať.

Stravovací systém, se kterým jsem začal svoje hubnutí, stále dodržuju. Už jsem si na něj zvykl a díky běhání se moje hubnutí znovu rozjelo… A dnes (25. května 2012) mám 76 kg. Takže od Vánoc jsem o 24 kg lehčí.

Pokud jde o budoucnost mého běhání, mám strach hlavně ze dvou věcí. Za prvé, že nedokážu přestat a za druhé, že přestanu. Po každém doběhu jdu hned k mapě a hledám, kde si trasu o kilák dva prodloužit. Nárůst naběhaných kilometrů je daleko strmější, než jsem si kdy dokázal představit a bojím se, kde to může skončit. Na druhou stranu se také obávám, že když mě tahle zvyšovací mánie přejde, že to bude první krok k tomu, abych přestal a vrátil se ke starému způsobu života, kdy jsem se zadýchal i při nastupování do auta. Běhání mi dává možnost zhubnout (při běhu dobře pálím tuky) a bere mi zdravý rozum.

A co bych poradil případným zájemcům o běhání?

Když to dokážu já, tak to může dokázat každý.

25. května 2012