Psovod
Dan naskládal zavazadla na saně. Z praxe věděl, že věci určitě změní své místo. Karabinu 30-30 umístil tak, aby ji měl na dosah ruky a krabičky nábojů mimo dosah vlhka. Nákladní prostor saní měřil dva metry na délku a padesát centimetrů na šířku.
Irik mu pomohl zapřáhnout psy. Eccluke zůstala v kotci. Dan se rozhodl, že ji s sebou nevezme. Hleděla na celou scénu nehybně a nevydala vůbec žádný zvuk. Bulla zapřáhl Dan do čela. Přistoupil náčelník vesnice Kougar. Ostatní obyvatelé zůstali stát za ním.
„Až se vrátíš, už popraská led,“ řekl.
A dodal, že pak se bude konat velká oslava. Dana tato prostá slova dojala. Poklepal náčelníkovi na rameno na znamení rozloučení a Kougar učinil totéž. Hrozilo, že se loučení protáhne do nekonečna.
Jedna ruka, pak druhá, na obě ramena. Indiáni se začali smát.
Dan se zastavil, objal Irika a zvedl ho ze země.
„Až se vrátím, chci vidět, jak se svou rukou děláš tohle … Slibuješ?“
A máchl rukou dozadu. Irik plivl na zem, aby stvrdil přísahu.
„Dám na Eccluke pozor. Vždycky ji nechám proběhnout,“ řekl chlapec.
Dan zvedl ruku a psi se rozběhli. Spřežení se jedním rázem probralo z nečinnosti.
A v tu chvíli vystoupil k olověnému nebi Ecclučin bolestný výkřik agónie. Danovi se v hrudi zastavilo srdce.
Podvědomým pohybem přehodil kotvu kolem sloupku zábradlí jednoho domu, který právě míjel, a spřežení se na místě zastavilo.
Eccluke vyla jako pominutá, čumák zvedala vysoko k nebi a v jejím nářku se ozývala směsice lásky a výčitky. Oznamovala světu, že brzy zemře osaměním.
Ale to už Dan otvíral dvířka kotce. Fena mu skočila do náruče a honem se udělala malou a lehkou, že nemohl udělat nic jiného než ji vzít s sebou. Jakmile sundal její postroj pověšený pod přístřeškem, byla si absolutně jistá, že se vydává na cestu.
Dan ji posadil do saní a vůbec ji nemusel přivazovat. Zůstala stát tváří k němu, opírajíc se předními packami o zadní opěrky. Otáčela se zády k celému spřežení. Určitě tím chtěla vyjádřit své pohrdání k ostatním psům a zároveň svou lásku k psovodovi.
A Indiánům, hledícím za vzdalujícími se saněmi, se zdálo, že vidí jen Dana a Eccluke, dva kamarády na život a na smrt, jak stojí proti sobě. Jen Danovo tělo se vždycky trochu zakymácelo, když se odrazil jednou nohou.
z knihy José Giovanniho „Psovod“
